Svatý Jan Sarkander

Opis z farní kroniky...

04.09.2019

Ladislav Popel z Lobkovic, pán na Holešově, horlivý katolík, byl by jíž roku 1604, kdy Holešov koupil , katolické náboženství zavedl a farní kostel katolikům odevzdal, kdyby mu nebyla jeho manželka Anna Alžběta rozená Žerotín překážela. Po její smrti začalo protireformaci.

V říjnu roku 1615 přibyl do Holešova z Olomouce světící biskup Jan Civall, který dne 4. října farní kostel slavně konsekroval a hned počali zde dva jesuité P. Albert Chanovský a P. Drahovius dílo misionářské.

Při vší jejích horlivosti obrátilo se až do konce toho roku ve farnosti Holešovské a Myslašovské jen 230 osob, mezi nimi i nevěsta hraběte Anna Maria hraběnka ze Salmu a její sestra, kdežto v městě dílo misionářské se nedařilo, ač byli akatolíci žalářování, pokuty jim uloženy, řemeslníkům akatolickým toho a budoucího roku provozování řemesla zakázáno; sbor sebrán a v katolický kostel obrácen a dne 15. května 1616 od kardinála Františka knížete z Dietrichsteina ke cti a chvále svaté Anny konsekrován, dědina Lecho kterou akatoličští občané navštěvovali zbořena, přece počet katoliků v městě obnášel na konci roku 1617 jen 250 duší.

Roku 1616 přišel k těm dvou jezuitům co farář blahoslavený Jan Sarkander.

Blahoslavený Jan Sarkander narozen 20. prosince 1576 ve Skočově ve Slezsku ze zbožných rodičů; otec jmenoval se Jiří Matiáš Sarkander, matka Helena rozená Jurecka z Kovnic.

Brzy po smrti otce odstěhovala se matka k příbuzným do Příbora, kde syn Jan farní školu navštěvoval, humanisus studoval v Olomouci, filosofii slyšel v Praze a bohosloví ve Štyrském Hradci; byl magister a bakalář filosofie a bohosloví.

Po vysvěcení na kněze vrátil se na Moravu a byl od kardinála Františka z Dietrichsteinu co kaplan bratru svému Mikuláši Sarkandrovi faráři v Opavě přidělen.

Roku 1609 se stal farářem v Uničově, pak v Charvátech, ve Zdounkách, 1614 a 1615 farářem v Boskovicích a 1616 v Holešově.

Pro příkladnou horlivost by nenáviděn od Holešovských a akatolíků přífárněných obcí, kteří jsouce podaní nejúhlavnějšího nepřítele katoliků pán v Bystřici Václava Bytovskýho z Bytova, mu desátek odepřeli.

Aby se pro nestávající boje přímluvou P. Marie posilnil, putoval v červenci 1619 do Ěnstochova, nazpáteční cestě se dozvěděl, že mezi tím následkem akatolického povstání fary v Holešově opět akatolici se zmocnili, v sobotu před sv. Matoušem 1619 byl od akatolických komisařů pastor v Žeranovicích Jan, na faru v Holešově usazen, katolici rozehnáni, vida, že jeho pobyt v Holešově by byl márný, zřekl se fary a odebral se do Krakova, by tam pro katolické zájmy pracoval, když však tam příležitost nenašel, vrátil se koncem listopadu 1619 do Holešova a žil zde v ukrytu u jednoho chudého katolíka až do února 1620.

Tu dobu vojsko polské táhnoucí Moravou, vydrancovalo panství Bytovského, Bystřici – Holešov, z kterého jím Blahoslavený Jan Sarkander s Nejsvětějším šel vstříc a jím žehnal, ušetřili. Tohoto příběhu použil Bytovský, pán v Bystřici, že obžaloval Blah. Jana Sarkandra z vlastizrády, že totéž na své pouti do Čenstochova v dorozumění s hrabětem z Lobkoviců Poláky naverboval.

Od akatolický stavů vyzván, by se do 3 dní do Brna před soud postavil, utekl do zámku v Tovačově k hraběti Salm. Pobyt jeho byl vyzrazen, on do Olomouce odveden a na rozkaz zemského hejtmana Ladislava ze Žerotína, uvězněn.

Dnes 13. února 1620 přišel zemský hejtman s 5 akatolickým šlechtickými komisaři: Václav Bytovský z Bytova, - Hartman z Buchheimu, - Ctibor Černovský z Černova – Benedikt Pražma z Bilkova a Jan Skrbenský Fulnek pak 3 akatoličští radní města Olomouce a soudce města Jan Scintilla do žaláře nyní kaple Blah. Jana Sarkandra) a hned započal výslech o cestě do Čenstochova a domnělém povolání Poláků, proti čemuž se Blah. Jan Sarkander ohradil.

Dne 14. února v 6 hod. večer za předsednictví Býtovského v té samé záležitosti tázán a Blah. Jan Sarkander ujišťoval, že na vrthnutí Poláků jest nevinen, dal jej Bytovský po celou hodinu tažením na skřipci „po suchu“ mučiti, což neviný trpělivě nesl, vzývaje nejsvětější Jména.

17. února nový výslech. Předsedící Ctibor Černovský chtěl věděti, jaké rozkazy mu dal Lobkovic straněvá Polských vojů, na jeho zapírání byl po 2 hodiny na skřipci mučen a hořícími svícemi pálen. Když mu předsedící předhazoval, že dal mrtvolu matky jeho z krypty farního kostela v Holešově vyndati a vzahradě zakopati, že akatolíky ku přijímání pod jednou způsobu nutil a že Piskarditům sbor odebral a Jesuitům odevzdal, Blah. Jan Sarkander rozhodně odmítl, následovalo ještě ukrutnější mučení. 18. února tázán o zpovědi pana z Lobkoviců a když odepřel odpovědi, byl pálen pochodněmi a na záda a prsa hozeno mu hořící peří namočené ve smůli a síře, což trpitel modle se statečně snášel a tuto statečnost drželi soudcové za kouzla; co protijed dali mu píti prášek ze spálených jeho vlasů a vousí a mučili ho další tři hodiny a hrozili ještě čtvrtou hodinou, čemuž zabránil Scintilla, soudce města Olomouce.

Spuštěn se skřipce pak trpitel se zlámanými údy a popáleným tělem položivý na zem a když mu prosícímu o hlt vody katové odepřeli, vyprýštila se stěny voda a občerstvila jej.

Z mučírně Blah. Jana Sarkandra přenesli do žaláře, hodili na slámu a přikryli klerikou; skoro 4 týdně trval tento jeho stav; konečně zemřel zaopatřen byl od faráře z Velkého Týnce Sipka dne 17. března u přítomnosti tohoto, faráře z Charvát a 3 kartusiánů.

Jan Scintilla a někteří katoličtí měšťané přenesli tělo Blah. Jana Sarkandra do domu katolické vdovy Margarety Sviedlisky. Pohřben byl až 7. dne v 6 hod. ráno a pochován u oltáře sv. Barbory v bývalém farním kostele P. Marie, kde mu jeho bratr Mikuláš Sarkander po roku 1620 mramorový pomník postavil.

Když byl fární kostel P. Marie znesvěcen, bylo jeho tělo přenešeno 24. prosince 1785 do nového farního kostel k sv. Michalu a v komoře kaple Královny mučedníků pohřbeno.

Prohlášení Blah. Jana Sarkandera za svatého podnikl již roku 1711 olomoucký arcibiskup, kardinál Wolfgang Schrattenbach a kardinal Ferdinand Troyer 1745 – 1758 a provedl kníže arcibiskup kardinál Bedřich landhrabě Fürstenberg 1853 -1892. Na jeho prosbu obnovil sv. otec Pius IX. proces a dne 6. května 1860 jej u přítomnosti biskupů a duchovenstva prohlásil co blahoslaveného.

Dne 23. září 1860 byly v Olomouci ostatky Blah. Jana Sarkandra ve slavném průvodu z kostela sv. Michala na dom přeneseny, průvod vedl sám kníže arcibiskup, ostatky nesli faráři ze Zdounek, Skočova, Boskovic, Charvát, Uničova a Opavy, kde Blah. Jan Sarkander účinkoval.

Roku 1877 dne 16. března za faráře Rudolfa Kašpara byly ostatky Blah. Jana Sarkandra (loketní kost a dva šijové obratle) v Holešově slavným způsobem na oltáři Blah. Jana Sakrandra umístěny.


Z farní kroniky...

20.08.2019

Opis z farní kroniky, rok 1920

 Rok 1920 jest jubilejním rokem 300 leté památky mučednické smrti bl. Jana Sarkandra. Již před dvěma roky utvořil se v naší arcidiecési sarkanderský jubilejní výbor, jeho předsedou byl ndp. Kanovník Ant. C. Stojan, a jehož členy byli též z Holešova arcikněz Jan Hikl, a profesor P. Pavel Kvasnička, jenž měl připravovati velkolepou oslavu jubilea toho. Usneseno vydati obšírné vědecké dílo: Bl. Jan Sarkander a jeho doba“. Na díle tom pracovali: Kanovník Jan Tenora a Dr. Josef Foltynovský. Jan Tenra líčí v I. díle dobu zápasů politických a náboženstkých od r. 1600 – 1620. Dr. Foltynovský pak kriticky líčí život, mučednickou smrť a úctu a blahořečení bl. Jana Sarkandra. Dílo to má 771 stran a stojí 34 K. Mimo to vydán lidový laciný životopis bl. Jana Sarkandra po 2 K. Lidové vydání to bylo ihned rozprodáno. Dále usneseno vydati – a vydány byly nové písně k bl. Janu Sarkandrvoi na slova Lutinova a Žaka zharmonisovány od Straky a Říkovskýho. Dále vydány obrázky bl. Jana Sarkandra a medailonky. Konečně usneseno, aby byly konány velké jubilejní oslavy v Holešově, Olomouci, na sv. Hostýně a ve Skočově.

První oslava konána byla ve dnech 14. – 17. března v Holešově. Na triduum to pozváni byli Redemptoristé z Červenky. Přišli: P. Jan Hazuka a Antonín Vorlíček. Triduum započalo v neděli 14. března 1920 o 3. hod. odpol. slavným „Veni Sancte Spiritus“, jež za assistence a účastí všeho místního duchovenstva a za ohromné účasti věřícího lidu konal předseda jubilejního výboru ndp. kanovník Dr. A. C. Stojan. Na to promluvil P. Hazuka úvodní kázání a pak byla Litanie k bl. Janu Sarkandru a slavnostní požehnání, po němž zpívána nová píseň k bl. Janu Sark. od Lutinova – Straky.

V pondělí ráno začalo se zpovídati. O 8. hod. bylo kázání a pak mše sv. Přes celý den se zpovídalo. Vypomáhali kromě místních kněží i kněží z okolí, hlavně ze Střebětic, Rudslavic a Prusinovic. Večer o 5. hod. bylo kázání, litanie k bl. Sarkandru, sv. požehnání a pak nové písně k bl. Sarkandru. Zpovídalo se do ½ 8 hod. večera.

V úterý 16. března byl nával ke sv. zpovědi veliký. Zpovídalo se od skoro rána s polední přestávkou kromě kázání a průvodu po celý den až do ½ 10 hod. večer. Na výpomoc přišli zpovídat kněží ze Střebětic, Rudslavic, Rymic, Kostelce a Prusinovic a Myslošovic. O 8. hod. ráno bylo opět kázání a po něm mše sv. Odpoledne započala hlavní oslava o 4. hod. velkým jubilejním průvodem. Zdálo se, že tento nejskvělejší bod jubilejní oslavy nepočasím bude znemožněn: 12. 13. a 14. března bylo šeredné počasí, zima, pršelo a sněžilo stále, tak že bylo tolik bláta, že byla obava, že průvod, i kdyby se vyjasnilo, pro spoustu bláta nebude se moci konati. Než snad vyprosil si bl. Jan Sarkander na Pánu Bohu, by ta velká manifestace k jeho oslavě se přec konati mohla. Do rána 15. března se vyjasnilo a po celý den 15. března a 16. března dopoledne byl tak silný a suchý vítr, že úplně vysušil cesty; dne 16. března odpoledne se vítr úplně stišil a oteplilo se, tak že na průvod bylo nejkrásnější počasí.

Účasť na průvodu byla obrovská a průvod sám byl velikolepou manifestací katol. lidu pro úctu bl. Jana Sarkandra. Již dopoledne doje z Val. Meziříčí p. kanovník Frant. Špička, superior Salvatorianů tamních Viefrid Kalinský a P. Jan Gája, katecheta, rodák ze Zahnašovic. Odpoledne o ½ 2. dojel J. M. nejd. p. biskup Dr. Karel Wisnar z Olomouce, p. kapitolní děkan Cyril Bařinka z Kroměříže a jeho I. kaplan P. Frant. Lév. Ze sv. Hostýna zavítal P. Rudolf Rozkošný S. J. z okolí kněží z Prusinovic, Kostelce, Rymic, Rudslavic, Kurovic a Myslošovic. Věřícího lidu sešlo se z farnosti i z celého okolí zástupy nesčetné. Z Rymic, Střebětic a Rudslavic přišli průvody značné, z Rudslavic i s hudbou a s praporem. O 4. hod. uveden byl J. M. nejd. p. biskup Wisnar z fary průvodem do kostela, kdež oděl se v biskupská roucha, aby vedl průvod. Průvod ten byl skutečně obrovský a velkolepý. Napřed za křížem šli dítky, pak šly nekonečné řady mládeže, za nimi kráčely družičky od nejmenších do dospělých, pak následovali kněží v rochetách – poslední z nich kanovníci Špička a Bařinka v kanovnických mocetách. Pak pod baldachýnem neseným šesti muži neseny byly ostatky b. Jana Sarkandra v ozdobné sklenné rakvičce na červené podušce spočívající na velmi vkusných nosítkách – nádherných – jež zdarma shotoviti dal a k slavnosti té daroval šlechetný dobrodince kostela p. Hanzlík, ředitel továrny na ohýbaný nábytek v Holešově. Nosítka nesli čtyři kěnží odění v červené kasule: p. farář Rymický Josef Látal, p. farář Kostelecký Frant. Hronek, p. profesor Pavel Kvasnička a p. katecheta Jan Gája. Z obou stra kráčelo šest družiček a šest mládenců s hořícími svícemi. Za sv. ostatky šel J. M. nejd. p. biskup Wisnarv mitře a s pedem s asistencí p. faráře Rudslavského Aug. Neorala a P. Léva z Kroměříže. Za p. biskupem kráčely: Její Královská Výsosť hraběnka Elvíra Wrbnova, hrabata Rudolf a Alfons Wrbna, hrabě Esterházy s chotí, baron Freudental s chotí a hraběnka Radecká. (Patron kostela J. E. hrabě Rudolf Wrbna pro nemoc průvodu se nemohl zúčastniti.). Pak následovaly v osmistupu dlouhé řady mužů a na konec nepřehledné řady žen. Zástupy účastníků tvořily ještě špalír průvodu, aby velikolepou tu manifestaci viděli. Průvod ubíral se tím směrem, kudy šel bl. Jan Sarkander průvodem s Nejsv. Svátostí Oltářní vstříc Lisovčíkům, aby je zdržel od vyplenění Holešova, šel náměstím k zámku, pak za pivovarem a stájemi k vilové čtvrti a Žopskou ulicí zpět na náměstí, pak k poště a do kostela zpět. Poněvadž všichni účastníci průvodu by se do kostela nebyli vešli, byly veškeré dítky a ostatní věřící, kteří nevešli se do farního kostela, vedeni do filiálního kostela sv. Anny, který naplnili zcela. Tam měl k nim promluvu slavnostní Redemptorista J. Hazuka. Farní kostel byl věřícími v pravém slova smyslu nacpán do posledního místečka. Po průvodě vystoupil s mitrou a pedem na kazatelnu J. M. ndp. biskup Wisnar a měl celou hodinu překrásné jubilejní kázání o bl. Janu Sarkandrovi, jež všichni s napjatou pozorností vyslechli. Na to byla Litanie k bl. Janu Sark., po níž udělil p. biskup svátostné požehnání. Pak zpívány nové písně k bl. Janu Sarkandrovi. Bohužel opomenul jsem v návalu práce a starostí objednati fotografa, jenž by byl krásný ten průvod fotograficky zvěčnil. Fotografoval sice jakýsi mladík střed průvodu, když se u pošty zahýbal ku kostelu, ale časovým snímkem, takže celý průvod je rozmazaný a nelze nikoho poznat. Nicméně i tato nezdařená fotografie tuto přiložena.

Ve středu, dne 17. března na svátek bl. Jana Sarkandra byl zase nával ke sv. zpovědi velký. Ráno o 6. hod. byla zpívaná mše sv., po níž bylo ranní slavnostní kázání, pak byly o 7. a 8. hod. zpívané mše sv. O 9. hod. byl J.M. nejdp. biskup slavnostně z fary uveden do kostela, kdež bylo slavnostní kázání, které měl P. Worlíček a po něm pontifikální mše sv. Assistovali p. farář ze Želechovic P. Kunc, P. Frant. Gája, katecheta ze Vsetína a presb. ass. byl arcikněz Hikl. Ku slavnosti zavítali a pontifikální mše sv. se zúčastnili kromě místních kněží i zmíněných už assistentů: p. převor praemnstr. z Nové říše Dr. Klemens Žůrek, assessor Vyvlečka z Olomouce, p. Dr. Štanel z Kroměříže, pp. kooperátoři z Bystřice, Býlavska a Myslošovic a P. Rud. Rozkošný T.J. ze Sv. Hostýna, který v Holešově nocoval. Kostel byl při všech mšech sv. i kázáních stále naplněn – do posledního místečka – zvlášť při slavné pontifikálce.

Po pontifikálce byla ve velké dvoraně katol. domu (Hotel Central) slavnostní akademie Sarkanderská, jíž zúčastnil se i ndp. biskup, duchovenstvo a zástupy katolíků z Holešova i okolí. Akademii zahájil ndp. biskup a hosty a přítomné přivítal arcikněz Hikl a poprosil J. biskupskou Milost, by převzala čestné předsednictví, což stalo se za ohromného aplausu všech přítomných. Pak zapěn byl krásný dvojhlasný ženský sbor „Ave Maria“ nacvičený a řízený kooperatorem P. Karlem Látalem. Na to přednesl p. Dr. Aug. Štancl z Kroměříže krásnou slavnostní řeč o bl. Janu Sarkandru a zapěn pak zase slavnostní sbor. Ndp. biskup jak p. řečníkovi, tak i zpěvačkám, dirigentu P. Látalovi i sl. Holubové, jež zpěv provázela na klavír velmi krásnými a případnými slovy poděkoval.

Na to následoval hold jednotlivých stavů bl. Janu Sarkandrovi, jehož obraz v celém háji krásných květin na jevišti vystaven byl. Vzletné a nadšené hodlovací proslovy pronesli: za dítky žačka Valburga Pickova z Holešova, za mládence předseda venkovské omladiny Josef Rozsypal z Bořenovic, za panny Josefka Zývalíková z Jankovic, za muže p. Frant. Flimel, předseda křesť. sociálního spolku z Holešova, za ženy pí. Fr. Nováková, choť gruntovního z Holešova, za starce p. Jan Janečka, měsťan z Holešova, a za kněze arcikněz Hikl. Obdivuhodným a vzácným požitkem duševním bylo, jak případně krásně ndp. biskup každému řečníkovi poděkoval a řeč jeho vždy novými a novými myšlenkami a vzácným povzbuzení doplnil.

Všichni účastníci slavnosti byli učeností, příkladnou zbožností a blahosklonnou laskavostí ndp. biskupa okouzleni. Získal si srdce všech.

Poněvadž toho dne zavítal do Olomouce ndp. arcibiskup pražský Dr. Kordáč, jel ndp. biskup Wisnar již o 2. hod. zvláštním povozem p. hrabětem Wrbny do Přerova na vlak, by p. arcibiskupa pražského uvítati mohl.

Odpoledne o 3. hod. bylo poslední závěrečné kázání, které měl P. Hazuka, a na to Te Deum se sv. požehnáním. Před tím ještě P. Hazuka na konec kázání udělil sv. apoštolské požehnání s plnomocnými odpustky. Po požehnání dávány byly kněžími k políbení věřícím ostatky bl. Janu Sarkadra za zpěvu písní Sarkanderských. Jubilejní zdařilá slavnosť ta zanechala v srdci věřících mohutný dojem.

Smutným úkazem při celé té slavnosti pouze bylo, že zaryti agrárníci hlavně z Martěnic a částečně i ze Zahnašovic celé oslavy se úplně stranili, poněvadž protináboženské časopisy rouhavě psaly proti oslavě bl. Sarkandra vytýkajíce nám katolíkům lživě, že prý oslavujeme vlastizrádce.

Dobře těm rouhačům odpověděl Dr. J. Foltynovský v č. 65 „Našinec“ ze dne 20. března 1920: „Katolická Morava odčiňuje v těchto dnech upřímnou úctou bl. Jana křivdu, jež na něm od nekatol. stavů mor. r. 1620 byla spáchána. Nemělť bl. Sarkander pražádného vlivu na vpád kozáků do Moravy; tento vpád byl také jeho soudcům jen zámínkou k trýznění: pohnutkou k tomu byla nenávisť k víře katolické a kněžská horlivosť Sarkandrova.

Podnět k podezření, že bl. Sarkandr zavinil vpád kozácký, zavdala jeho pouť do Častochova. V červenci 1619, když i na Moravě vzplanul již boj mezi protestanty a katolíky, odešel Sarkander z fary Holešovské, chtěje v Polsku vyčkati, až se poměry poněkud uklidní. Koncem července přibyl do Varšavy na dvůr polský Michal hr. Althan s prosbou od císaře Ferdinanda II., aby Polsko poskytlo mu vojenskou pomoc proti Turkům V září přišel do Varšavy císařův bratr arcikníže Karel, aby tu též pracoval ve prospěch Ferdinadův. Současně prodléval zde uherský šlechtic Jiří Druget Homonnay, jenž rovněž prosil krále polského Zikmunda o pomoc pro Ferdinanda. Než vojenská pomoc Ferdinandovi byla od královského senátu polského odepřena. Nemoha tedy přispěti císaři na pomoc vojskem polským, radil Zikmund Althanovi a Homsnnayovi, by najali v Polsku žoldnéře do služeb císařských. Oba poslové tak učinili a najali pro císaře 11. listopadu 10.000 dobrovolníků kozáckých, zvaných lisovčíky. Lisovčíci zdržovali se tehdy v Brajlově v Rumunsku. 21. listopadu přivedl je Homonnay přes Sedmihrady do Uher, kdež napřed porazili nepřátelská vojska, ale pak před samým Rákoczým ustoupili do Krosna u Haliči. Zde jim Hamonnay vyplatil zbytek žoldu.

V Krosně zdrželi se Lisovčíci několik neděle, aby si odpočinuli a zároveň se sjednotili; vznikli mezi nimi spory. Živobytí opatřovali si zatím lupem po okolí. Když již z nařízení krále mělo býti proti nim vojensky zakročeno, zvolili si Lisovčíci nového vůdce, Jeroše Kleczkowského, a dali se počátkem února 1620 v počtu 4000 mužů opět najmouti do služeb císaře Ferdinanda. Najal je opět hrabě Althan. Třetího února vytrhli ze svého tábora a hnali se přes Slezsko a Moravu na pomoc císaři ve Vídni obleženému. Cesta jejich byla značena pleněním, požáry a vraždami. Když zpráva o jejich příchodu donesla se do Holešova, padl na všechny strach nevýslovný. Jan Sarkandr znaje zbožnou mysl lidu polského – ač právě Lisovčíci nebyli výkvětem polského národa – umínil si, že vyjde v průvodu s Nejsv. Svátostí Lisovčíkům vstříc a tak snad město od plenění zachrání. Stalo se tak. Ale záchrana města byla Sarkandrovi osudnou: byl obviněn u nekatol. stavů moravských z dohody s Lisovčíky, jat a v Olomouci mučen, aby vyzradil, zda kozáky na Moravu přivedl.

Ze spisů Vojtěcha Demboleckého (Paměti o výpravách Lisovčíků v letech 1619 – 1622), Mořice hr. Dzieduczyckého (Krátký rys dějův a zpráv Lisovčíkův) a z práv Adama Sczelagowského víme dnes dopodrobna, kde se Lisovčíci v jednotlivých měsících r. 1619 a 1620 zdržovali, co dělali, kdo a pro koho je najímal. Zvláště důležitý po této stránce je spisek Demboleckého. Dembolecký byl dle našich pojmů kurátem Lisovčíků od r. 1621 a podle hodnověrných zpráv od samých vojínů popsal r. 1623 všechny činy Lisovčíků v letech 1619 – 1622. Stejně podrobné a spolehlivé je dvojdílné dílo Dzieduczyského zpracované dle pramenů v letech 1843 až 1844. Z jejich spisů tedy víme, že v odbě, kdy Jan Sarkander byl v Častochově, pak v Rybniku a Krakově, byli Lisovčíci v Rumunsku. Teprve 21. listopadu přišli do Uher, ale to již byl Jan Sarkander na cestě k Holešovu, kam se vrátil v posledním týdnu listopádovém. Je tedy patrno, že Sarkander místem i časem tak byl v době svého pobytu od Lisovčíků vzdálen, že s nimi nijak vyjednávati nemohl. Ale my také víme, kdo s nimi vyjednával a je pro císaře najal. Byli to hr. Althan a Jiří Druget Homonnay.

To bylo první najímání Lisovčíků pro císaře a první jejich tažení do Uher. Po druhé byli najati do služeb císařských u Krosna v Haliči začátkem února 1620 a vpadli pak na Moravu. Ale ani tu Sarkander styků s nimi míti nemohl, ježto od svého návratu v listopadu 1620 Holešova neopustil. A také mu při vyšetřování za vinu kladeno, že jedině za pobytu v Polsku s Lisovčíky vyjednával.

Ani po prvé, ani po druhé Jan Sarkander s Lisovčíky nevyjednával ba ani vyjednávati nemohl, a proto děla se mu hrozná křivda, když byl z činu toho viněn a k doznání mukami nucen. A hrubé takové křivdy dopouštěl by se i dnes každý, kdo by podezření nekatol. stavů mor. považoval za odůvodněné a Sarkandrovi by chtěl vyčítati (Velezradu) zemězradu. Je samozřejmo, že Sarkander byl by se snadno obhájil z podezření stavův, kdyby byl věděl, kde se tehdy Lisovčíci zdržovali. Ale toho ovšem věděti nemohl. My dnes víme to určitě. A víme tedy i ze svědectví zevnějších, že Jan Sarkander byl úplně nevinen a že se mu stala nenapravitelná křivda, když přes stálé tvrzení své nevinnosti byl tak nelidsky mučen. Tím více tedy zasluhuje upřímné naší úcty.

Bl. Jan Sarkander zůstane tedy navždy pouze svědectvím utrpení katolíků pod nadvládou protestantskou před r. 1620 a mučenické nástroje v kapli sarkandrinské důkazem, jak za 200 let po Husovi chápali protestanté svobodu svědomí.

V neděli 21. března konána byla oslava bl. Jana Sarkandra po celé arcidiecési.

 

Téhož dne v noci se stala v kostele svatokrádež. Lupiči dali se zavříti do kostela, svíčkou vypálili dřevěná dvířka svatostánku okolo zámku, a bodlem 2 svícnů již při tom ulomili, vypáčili dvířka svatostánku, a uloupili 2 ciboria (v jednom byly Nejsv. Hostie, jež vysypali do svatostánku – několik Jich bylo i na oltáři -, a druhé prázdné uschováno tam bylo od neděle, aby v pondělí bylo purifikováno). Ukradli též pláštíček z ciboria. Drahocenné monstrance, která ještě od slavnosti sarkanderské se nacházela ve svatostánku, se netkli. Aby se dostali z kostela, vytáhli závory od hlavních vrat a vrata pak vypáčili. Nemohouce však otevříti dvéří vedoucích ze žebráčky na ulici, spustili se po provaze, který byli ode zvonu na věži odvázali, z okénka nad hlavním vchodem (za sochou Panny Marie) dolů.

Vloupání zpozoroval první kostelník, jenž šel ráno otvírat kostel. Učiněno hned oznámení četnictvu. Vrchní strážmistr p. Hnilica přichvátal hned do kostela, aby si prohlédl místo svatokrádeže; zároveň hrnuly se do kostela zástupy věřícího lidu popatřit na děsný čin – a věřící hlasitě plakali vidouce oltář a svatostánek zneuctěný. Oltář a svatostánek byl hned ofotografován, jak byl nalezen po zločinu. Každý hleděl usnadnit četnictvu pátrání. Jistá osoba sdělila, že viděla v neděli k večeru vycházeti z kostela dva mladíky. Výtečný odborník pan vrchní strážmistr poznal dle popisu těchto mladíků, jak líčila je ona osoba, že to budou dva dvacetiletí mladíci nechvalné pověsti Jaroslav Spáčil z Holešova a Josef Novák jinak Pumprla rozený z Kostelce u Holešova. Maje jako výtečný odborník podezření, že to budou praví viníci, zatkl je ještě v pondělí ráno. Oba ještě spali, když přišel je zatknouti. Zároveň zatčen byl i zvonař Chmelař, poněvadž bylo podezřelým, že neupozornil jda skoro ráno zvonit klekání, že z okna nad vchodem visí provaz. V úterý ráno nalezeny byly u vchodu do domu pana Buchingra v Palackého třídě v šátku zaobalené spodky ciborií, přikrývky a pláštík, kupy však scházely. Pan vrchní strážmistr dle toho šátku a jiných okolností nabyl přesvědčení, že pachately jsou zatčení mladíci: Spáčil a Novák. Tito však tvrdošíjně zapírali. Pátého dne však šikovným způsobem přivedl Spáčila k doznání. (Každého měl zvlášť.) Obořil se naň přísně řka: „Tož konečně už vím všecko: Novák se už přiznal. Tedy tys vypaloval ty dvířka!“ „To není pravda“ – zvolal Spáčil, to Novák vypaloval, já jsem jen dvířka vypačoval.“ Nyní už nedalo se nic zapírat – a oba se přiznali. Dali prý se zavřít na kůru, odpoledne, a dvéři si pak otevřeli. Když bylo odzvoněno klekání, šli na věž, odepjali provaz od zvonu a spustili se po něm do kostela z kůru. Nejprv zajistili si, by se z kostela mohli dostat ven. Odstrčili závory hlavních dvéří a dvéře vypáčili a otevřeli. Na to teprve dali se do svatostánku, vypálili a vypáčili dvířka a uloupená pak ciboria na kůře rozebrali. Nemohouce otevříti dvéří vedoucích ze žebračky ven, spustili se po provaze z okénka nad vchodem o 3. hodině po půlnoci a šli s lupem ke Spáčilům. Spáčilka prý je vyhnala, tedy zanesli lup k Novákům. Ještě se po zločinu ani nevyspali, když už byli zatčeni. Zároveň se přiznali, že už před 14 dny lup byl smluven. Malíř Viktor Procházka nabídl prý jim 15.000 K, když tu krádež spáchají. Procházka byl tudíž též zatčen a uvězněn. V bytě jeho nalezeny byly i věci z protižidovských posledních vybíjení obchodů a domů židovských jakož i farma na dělání falešných kolků na peníze. Druhý den v sobotu večer po zatčení Procházky byly pohozeny za dvéřmi domu p. Kočiříka v šátku obalené kupy ciborií s cedulkou, na níž bylo napsáno: „Propusťte Viktora Procházku, neboť on jest nevinen, a držte se pravých viníků.“ Všichni tři viníci odvedeni byli ku krajskému soudu do Uherského Hradiště.

 


obrázek

19.08.2019