POZDRAV OD P. LUKÁŠE JAMBORA Z ŘÍMA

Holešovský pozdrav z Věčného města

Milí farníci, s některými z vás jsme ještě před několika měsíci procházeli rušné římské ulice a prodírali se skrze davy turistů od jedné památky ke druhé. Dnes Řím vypadá úplně jinak. Z celé Itálie se stala zkoušená země. Mluvil jsem v těchto dnech s několika přáteli z Lombardie, kde je situace nejvážnější. Jsou vděční za naše modlitby. Prosím, pamatujte na ně. V naší koleji jsme díky Bohu všichni v pořádku.

V těchto dnech si připomínáme významná výročí spojená s naším holešovským svatým Janem Sarkandrem. Když jsem před půldruhým rokem přišel do naší římské koleje pojmenované po jiném svatém Janu – Nepomucenum, vybral jsem si v kapli strategické místo – v lavici co nejblíže litinového topení. Zima tu totiž dovede být překvapivě nepříjemná. Až po několika dnech jsem si všimnul, že na mě z vitrážového okna nad topením shlíží právě náš svatý Jan Sarkander. Jako by mě chtěl schovat pod svůj světelný plášť, který z okna dopadal na mé místo v lavici. Když jsem se při jedné dlouhé promluvě díval na hodinky, připomenul se mi v nich odrazem. Jako by mi říkal: „Já jsem toho přestál tolik. Snad ještě pár minut vydržíš.“ Teď se mi svatý Jan připomene, kdykoli mi na hodinky i mimoděk padne zrak. Můžu věnovat druhému pár minut času? Vydržím u modlitby o chvilku déle? Přijdu v čas? Oproti tomu, co přestál svatý Jan, jsou to jistě směšné maličkosti. Věřím ale, že to byly právě podobné drobnosti, které Jana Sarkandra připravily na jeho velký čin věrnosti.

Když se na Holešov před čtyřmi sty lety řítily hordy nepřátel, svatý Jan Sarkandr uchránil město s Nejsvětější svátostí v rukou. Zdá se, že nám současná doba z rukou vytrhla i tu Zbraň, kterou měl on. Kvůli bezpečnostním opatřením se u nás lidé nemohou zúčastňovat slavení mše svaté. Přesto jsem přesvědčený, že nám tato Zbraň v rukou zůstala. Při mši svaté dochází k dvojímu proměnění: nejprve se svolává Duch Svatý na chléb a víno, které se mění v Kristovo tělo a krev; o chvíli později se v eucharistické modlitbě svolává Duch svatý znovu, tentokrát na všechny shromážděné. Kněz říká: „A nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev, naplň jeho svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu.“ Svatým přijímáním z nás Duch svatý tvoří jedno tělo, jednu církev.

Nejsvětější svátost tedy není „jen“ proměněný chléb a víno, ale jsme jí my všichni, které Duch Svatý spojí skrze Krista v jedno. Možná je tato situace výzvou pro nás všechny, abychom nyní žili tuto druhou „etapu“ eucharistie. Žijme nyní to, co jsme doposud přijímali při mši svaté. Hledejme, co to znamená, že cílem mše svaté není „přijmout eucharistii“, ale „stát se eucharistií“, žít z ní. Stůjme tváří v tvář nebezpečí jako sv. Jan.

Možná nemůžeme v rukou držet Krista, ale naše ruce mohou být Kristovými.

Možná se nemůžeme účastnit eucharistie, ale můžeme být eucharistií.

Možná se nemůžeme setkávat, ale můžeme vnímat všechno jako následek Setkání.

Možná nemůžeme před druhým odkrýt svá ústa, ale vždy můžeme mluvit otevřeně.

 

Kristus v evangeliu z páté neděle postní křísí a volá z hrobu Lazara. Ukazuje, že je mocnější než smrt. Smrt Lazarova, jeho vlastní smrt nebo smrt Jana Sarkandra. A proto pro nás křesťany v každé době platí: Naše naděje není v tom, že je od nás smrt daleko, ale v tom, jak je nám život blízko.

 

Ať se ve Vás projeví Kristův velikonoční život.

Ze srdce vám žehnám.

 

o. Lukáš